Tvůj obraz, malé divadélko chudé,
v mé mysli věčně hvězdou zářit bude.
Vím, s posvátnou jak úctou z úzké síně
jsem vcházel v hlediště jak do svatyně;
vím, jak můj zrak se pásl na oponě,
jak hltal na ní obrovského koně,
jak divil jsem se Břetislavu s Jitkou,
jenž pevný řetěz rozťal zbraní břitkou;
vím, kterak náhle dech se ztajil ve mně,
když za oponou zvonek zazněl jemně,
a naposled když opona již spadla,
jak nerad jsem se loučil od divadla...
Však zlatým písmem zapsán v duši mojí
ten večer krásný, ve třpytné když zbroji,
kol hrdla řetěz, jenž se sluncem blyští,
jsem poprvé se octl na jevišti!
Tak oblažuje vzpomínka mne tato,
že nedal bych ji za stříbro a zlato.
Tvůj obraz, malé divadélko chudé,
v mé mysli věčně hvězdou zářit bude!