Ruch v domě dávno utichl – i žena
již klesla v spánek pláčem přemožena;
já pouze bdím a slouchám taje dech,
jak venku vítr skučí, zlobně vyje,
jak opírá se do oken a střech
a v komín sype teskné melodie.
Mou hlavu jak by tížil hrozný sen
a myšlenky ty těžké tenkrát jen
v let dávají se jako ptáci plaší,
když prudčeji déšť v okno zaharaší.
Tak děsná noc – a Ty, mé dítě drahé,
tam na vršíčku smutném ležíš v dáli,
kdy vichr k zemi shýbá větve nahé.
Tvé lůžko chladné v lůně tvrdé skály
déšť bičuje a nezná slitování,
co postýlka Tvá prázdna celý čas,
ač suchá tak – – Že suchá? Právě zas
teď skanula má horká slza na ni – – –