Lyra naladěna, ruka rozechvělá
v rokotavé struny sáhnouti již chtěla,
zpěvánkám jsem učil z šumotu se jedlí,
skřivani že nad ně sladších nedovedli,
po horách jsem hledal nejzvučnější rýmy, –
vždyť jsem písněmi chtěl zkolébati svými
Tebe, drahé dítě, zlatá Aduško!
Zatím na mé štěstí padly černé stíny;
myšlenky mé ve svět odletěly jiný,
z hrdla sevřeného za lahodné tóny
nářky jen se derou zoufalé a stony,
horké slzy kanou do chvějných mi dlaní,
když se těžká moje, pustá hlava sklání
v tichu nočním nad Tvé prázdné nad lůžko.