Vždycky, Zebíne, tě vidím rád,
ale nade všecko jsi mně milý,
v svatební když zahalíš se šat:
v něžný třešní květ, jak snížek bílý.
V čarokrásný onen lásky čas
úbočí tvá v divném pološeru
tonoucí a přece samý jas –
nejkrásnější pohádka to věru.
A že v tuto dobu právě běl
módou v přírodě, jak všude zříti,
i tvůj vrchol jí se přioděl:
kaplička tam víc než jindy svítí.
Tisícerým květem zrak můj zpit,
vůni ssaju bytostí svou celou;
kouzelný tak proutek nyní mít –
na týden bych udělal se včelou!