Sluneční se světlo proudem lilo do ložnice paní Bohuslavy, zprvu lehce jen se sličné hlavy dotklo, bílé čelo políbilo,
na oči pak paprsk jeden vřelý zabloudil, že hned se otevřely. V mysli se jí kmitla upomínka na minulý večer; krásná žínka
ruku vztáhla ke stolku, kde leží podobizna muže – od večera její majetek. Nach líce svěží polil jí, když zřela hlavu, která
snivě před ní klonila se v dlaň; a jak kdyby na obrázku tady náhle ožil Drahošovský mladý, krásná žena sladce mluví naň,
jmenuje ho Jindřichem svým drahým, líbá jej a tiskne k ňadrům nahým. – Drahošovský dnes měl tvrdé spaní, a když plný probudil ho den,
pomalu se rozpomínal jen na včerejší kvas a sličnou paní. Divný teď mu úsměv zkřivil líce; tomu dávno uvykl již sice,
sladkými že slovy přemožena v náruč klesla nejedna mu žena, toho však se přece nenadál, u této že holubičky bílé
smělého tak záhy dojde cíle, který se mu nedostupným zdál. – Záleský noc probděl v hrozné muce; chvílemi si vlasy trhal s hlavy,
propukal v pláč hořký, usedavý, k modlitbě pak zase spínal ruce, ale ze rtů, jež se chvěly v křeči, jedinké se nevydralo slovo,
občas jenom těžké vzdechy svědčí, jak je velké hoře statkářovo. K ránu posléz uštván, vysílen klesl v tupou, čirou resignaci;
v duši jeho rozervanou jen myšlenka se jedna stále vrací: Ženat jsi a přece – bez ženy! Netušil’s, že láska, poupě vnadné,
ve tvých ňadrech již tak záhy zvadne. Aj, což zvadla? Jdižiž, šílený! Kdyby ta, jež před časem tě krátkým odkopla jak prašivého psa,
jediným tě úsměvem svým sladkým obdařila: radostí zpit jsa do ohně bys pro ni skočil rád. Do ohně? Ó, proč jsi před léty
plamenům ji vyrval! Nyní snad šťasten byl bys – – – Den ten prokletý! – Ustaň, brachu, šílenství tě chvátí! Mněl jsi snad, že dívka nezkušená
z vděčnosti tvou lásku láskou splatí? Za kus chleba srdce – velká cena! Čím jsi probůh! chtěl ji okouzliti? Vráskami snad, jež ti brázdí čelo?
Vlasem, jenž se jinovatkou třpytí? Duchem snad? – Ó, bloude! Krásné tělo platí víc než nejskvělejší duch! Zapomněl’s, jak věkem lišíte se,
nevíš už, že nejsladčeji v sluch zvoní hlas, jenž líčeným se třese pohnutím, zrak lehce zamlžený že si hravě získá srdce ženy.
Vidíš, brachu, pouhá komedie stačí těm, jimž na rty loudí smích srdce, které opravdově bije – – – Od té doby příšerně byl tich
starý dvůr, v němž veselost dřív stálá; jarých jindy hochů, bujných děv umlkal teď zvolna žert a zpěv, ústa jak by mluviti se bála
ve chvíli, kdy bledý dvora pán po polích se vláčí zadumán. Záleský teď všechen téměř čas venku tráví, nejkrutější mráz
nezdrží ho ve dvoře, kde zdá se hořeti mu půda pod nohama. Co chce v polích ? Zda se koří kráse přírody, jež se jak vzácná dáma
krásí duhou drahokamů všech? Poutá jeho zraky pláštík sněžný, který s bílých ramen Zimy-kněžny vnadně splývá v četných záhybech?
Kde jen hledat na to odpovědi? Zdá se, že ni stínu zimní krásy, jíž se k němu příroda teď hlásí, nezří Záleský, ač na ni hledí.
Dobře pro něj, že tak slep a hluch, o útrpných čeledi že neví pohledech, že kletba jemu v sluch nezaléhá, jež se hlasně jeví
v soudě lidu o té, která sluje jeho chotí. V tomto lidu prostém dávno mnohá pověst přeskakuje, že pan inženýr teď častým hostem
v komnatách je paní Bohuslavy; to pak nejde do jejich jim hlavy, že jich pán, jenž byl jim přece znám přímou myslí svou a zmužilostí,
nezbaví se dotěravých hostí – – – Záleský teď žije sám a sám, od večera osudného bydle v nejsmutnějším domu svého křídle.
Pokojík jen malý dostačí velikému tomu boháči, který teď je chudší nad žebráka. Z přátel žádného sem nepřiláká
obydlí to chudé s věčným tichem. Za to nyní často v pozdním čase mladé paní salon ozývá se hlučným hovorem a bujným smíchem.
Cookies on Poetry Cove