Zde k večeru se procházejí denně
v svých drahých šatech pánové i dámy;
jsou vespolek si všichni dobře známi
a proto svoje zraky udiveně
vždy zabodají ve tvář cizí, novou,
jež v malé obci jich se náhle zjeví.
„Zda panic jest a mlád?“ se táží děvy.
A páni zas: „Je svobodná či vdovou?“
Klid hladiny, jež slove všední žití,
zjev taký dovede vždy rozčeřiti.
Hle, právě nyní jak by do jezera
dřív klidného pad’ kámen znenadání,
hned plno vln; však nezří z očí paní
teď zvědavost, též ústa málokterá
se strojí k úsměvu, jenž tak je zdobí,
než výkřik hnusu, nevole a zloby
zní se všech stran – Co – pro živého boha! –
té bouře příčinou? Proč kráska mnohá
své hyzdí líčko mrakem rozhořčení? –
Ó, smělosti, jíž v světě rovné není!
Hle, v místa, na nichž plno panstva všude,
se vedral drótar v haleně své chudé
a z dřevěnky své pod nosíčky dýmá,
jež parfum zvykly nozdrama ssát svýma –
A rychle z promenujících těch davů
se pánové a dámy vytráceli;
náš hrdina však pyšně vztyčiv hlavu
šel dál, jak svět by náležel mu celý.