Jen ještě zběžný pohled pokojíku,
hůl v pravici a knihu v levou ruku,
klíč otočiti v zámku, stisknout kliku –
a hajdy z městského již kouře, hluku!
V tu chvíli stal se ze mne člověk jiný,
v hrob zapadají úlohy a škola,
hlas jediný jen v duši mojí volá:
Na prázdniny!
Oř železný, kouř jemuž hřivou vlaje,
v dál unáší mne bleskem; vísky bílé,
luk zeleň, zlato polí, stinné háje
mně před očima střídají se mile,
že odtrhnout se nelze od krajiny;
kde jenom jaký známý na stanici,
všem ihned hlásím vesele, jas v líci:
Na prázdniny!
Jsem u cíle. Již polehoučku k zemi
se snáší šero, slavíka jež budí.
Jdu známými teď zvolna alejemi
a srdce div mi nevyskočí z hrudi.
Teď lípy, které dlouhé tvoří stíny,
se nad mou hlavou rozšuměly trochu;
jich pozdrav slyším: Vítáme tě, hochu,
na prázdniny!