Pusto, ticho v mrtvých smutném sadě,
jenom někdy tráva zašelestí,
ve spěchu když cestu si jí klestí
svižná ještěrka neb lesklé hádě;
utaj dech a k rovu skloň se níž,
nebožtíků stony uslyšíš.
Nad čerstvým jsem žlutým stanul rovem.
Zachvěl jsem se náhle; v tichém vzduchu
bujné zvuky zalétly mi k uchu
z městečka, jež leží pod hřbitovem:
od hrobu se svého přítele
s hudbou dědic vrací vesele.
Z oka slza tryskla okamžitě...
K Tobě, Kriste na zetlelém kříži,
v bázni svaté hlava má se níží.
Sestup s dřeva, na něž přibili Té;
bídný tvor, jenž člověkem se zve,
není hoden kapky krve Tvé!