Nade vchodem známé Markovo
dvojverší si přečet na novo,
na cimbuří stoupám „milohlídky“,
náhodou jež – zjev to velmi řídký –
otevřena dnes. Teď zrak už těká
po krajině známé do daleka,
na lesnaté chlumy, Velíš holý,
s modrých vrchů sklouzá do údolí,
chvíli bloudí po zorané líše,
brzy však se opět nese výše,
o „svatý“ se Tábor opřel teď,
který jako neprostupná zeď
lačnému tu mému zraku brání
nahlédnouti v další horskou říši.
O, že není milohlídka vyšší! –
A v mou mysl, která bloudí ráda,
– bůh ví, kde se vzala, – z nenadání
myšlenka ta bizarní se vkrádá:
kdyby každý student za hubičku,
dívčímu již odloudí tu líčku,
jednu cihlu na Čeřovku nes’,
už by věž tu stála do nebes.