Hospoda dnes, jak ji víska
o posvícení jen vídá:
okénka se lesknou nízká,
podlaha je jako křída,
černý jindy strop i stěny
osmýčeny, vybíleny,
okénka i dveře dvoje
krášlí věnce z čerstvé chvoje,
až to srdce v těle jásá.
V jednom koutě mužská chasa,
mnohý z hochů šilhá stranou
v druhý kout, kde na vybranou
hezkých, smavých dívčích tváří;
za stolem si hospodáři
pilně hasí žízně plamen;
na lavici kolem kamen
vyšňořené panímámy,
samá kmotřička a teta;
pod stropními skoro trámy
muzikantů trůní četa,
aby měli dosti dechu,
před každým je pivo v plechu;
z návsi zvědavě se dívá
okny mládež dovádivá.
Všem teď zajiskřily oči:
klarinet dal k tanci heslo,
jež se k houslím, trubkám neslo –
již se párky v kole točí.
Hle, teď chasník skočil v kolo,
mrknul švarnou na sousedku,
výskl, hodil na stůl pětku:
„Páni muzikanti, solo!“
Párku švarnému v tu chvíli
tanečníci ustoupili,
nedlouho však zahálejí,
zas už víří všichni v reji.
S chutí nyní ještě větší
skřípou housle, trubky ječí;
vědí, do rána že ještě
zlatého se nadít deště.
S ohněm starý basař hude,
který brzy hráti bude
k tanci generaci třetí,
basu řeže po paměti,
nedbá ani na partesy.
Nu, čtenářko, skočíme si?