Nevím už, kdo děl tu pravdu holou,
divadlo že života je školou,
dojista však byl to mudrc velký.
Škola! Mnoho učitelů je v ní,
mně však milejší jsou učitelky,
vzájemně jež na sebe vždy řevní.
Slyším hlas, jenž odkudsi teď volá:
„To by byla tuze pěkná škola,
ve které ty, Kašpárečku malý,
také bys byl jedním z učitelů!“
Posměch ten mě věru málo pálí,
žádného já nelekám se soka;
ten-li hlásá moudrost ze široka,
ve šprýmech a smíchu já ji melu.
Kterému z nás přednost dáti sluší,
nejlépe vám může pověděti
naší vlasti naděj – naše děti,
které mají nezkaženou duši.
Jenom těchto, prosím, zeptejte se,
ke komu by přidati se chtěly,
ke Kašpárku nebo k učiteli,
jistě v upřímném se ozvou plese:
„Za Kašpárkem chceme jít kraj světa!“
Nuže, nyní doufám, velectění,
k pochybnostem příčiny že není,
že vám stačí ona krátká věta.
Není-li to tedy pouhá báje,
divadlo že školou života je,
slyšte, prosím, varovný můj hlas:
nechoď za školu, ach, nikdo z vás!