Intrikánů všude v světě dosti,
kterým dárek závisti a zlosti
Sudička již do kolébky kladla,
ale nejvíc jest jich u divadla.
Můžeš býti jako padlý sníh,
vždycky najde některá se z duší,
která vyčte neznámý ti hřích,
ba hned hříchů takých celou nůši.
Stačí, pouze ředitel by tobě
úlohu dal o dva listy delší
než tvé přítelkyni nejmilejší –
a již dokořán jsou její zlobě
otevřeny dveře. Ihned –– běda! –
v týl se zakousne ti závist bledá,
nehledaných, zvučných dá ti jmen,
probere tvůj celý rodokmen,
prabábu ti vyčte hravě zcela,
s dráteníkem že se zapomněla,
její lehké krve značný díl
že se přelil také do tvých žil;
máš-li na svém těle skvrnku malou,
je-li tmavší jen než místa jiná,
udělá hned z tebe mouřenína;
jednou-li jen napil jsi se tolik,
abys žízeň ztišil neskonalou,
notorický už jsi alkoholik;
slovem: nejsi hodinu jist ani,
že ti obou rodů intrikáni
– soudružky a soudruhové drazí –
z nenadání nohou nepodrazí.
Nejste-li tím zarmouceni zjevem?
Mně jen těší, výsadou že lidí
vždycky byl, však že ho neuvidí
u herců, již byli pouhým – dřevem.