„Co zas tebou čerti šijí?
Vždy jsi jako za groš kudla!“
Nad takovou ironií
často moje líce rudla,
často výsměch tento drzý,
jenž mi otravoval štěstí,
do očí mně vháněl slzy,
často v kapse svíral pěsti.
Takto bylo dlouhá léta.
Od nedávného však času
po mém trápení je veta,
chmura ustoupila jasu.
Slyšel jsem, jak s principálkou
principál si naříkali:
„Bože, jaká dlouhou válkou
pohroma se na nás valí!
Všecko je tak nestydatě,
nekřesťansky nyní drahé –
a již leckde díra v šatě,
kterou blyskne tělo nahé.
S Fausta, naší chlouby kdysi,
jako prapor hadry visí,
jako by byl zlosynem,
Markétka pak jeho milá
vypadá, jak kdyby byla
protažena komínem,
Škrhola je polonahý
strašákem je pro děti,
ba i panu králi záhy
lokte bude viděti.
Kde jen vzíti nové šaty
pro takové kolohnáty?
Z celé mojí družiny
Kašpárek jest jediný,
o nějž nejsem ve starosti;
ten mne nebude stát mnoho,
pro malého špunta toho
hadříků vždy bude dosti.“
Jak mne těší tato chvála
ze rtů mého principála!
Dřív se smáli kolohnáti,
teď já jim se budu smáti;
až jim z garderoby chudé
holé maso čouhat bude,
vesele si budu zpívat:
Nejmenšímu sláva! Vivat!