Vy všichni, kteří ve měst vlnobití
se potácíte zmámeni a zpiti,
vy, jejichž duše dávno otrávena,
jimž vrchem krásy v krčmě nahá žena,
vy, kteří věřit přestali jste v lidi,
jichž oko všude bestie jen vidí,
vy, kteří zkoumáte kal drobnohledem,
lid očkujete názorů svých jedem,
vy, jimž se časně v čele vrásky množí, –
sem pojďte, za mnou do přírody boží!
Zde poslouchejte řeč tu tajůplnou,
jíž v řece dravé mluví vlna s vlnou,
vrb řady na břehu, jež stáří křiví,
a v jejich listech větřík dovádivý.
Dál následujte nivami mne těmi,
kde zlaté klasy shýbají se k zemi,
luk zelení své pokochejte zraky,
sluch písní skřivana, jenž míří v mraky.
A posléz ve svatyni lesní tmavou
teď pojďte za mnou s obnaženou hlavou,
kde krok váš tlumí hebounkým se mechem;
tu poslouchejte s utajeným dechem,
jak hymnus lásky šumí korunami.
A nepohne-li ani toto vámi,
v poušť prchněte! Smrt, jež tam číhá všude,
též s vámi snad mít slitování bude...