Ó rodiště mé drahé, milované!
Zas vidím tebe, stojím před tvým prahem
a za slzou mi slza z oka kane –
ach, odpusť mi, vždyť pláči pouze blahem.
Já poutník jsem, jejž unavila cesta,
jsem umdlen hlukem velikého města;
zda také jako poutník v stromů stínu
si v objetí tvém vlídném odpočinu?
Zda najdu opět klid? – Ó najdu jistě;
vždyť cítím už, jak s duše tíha padá,
a kam jen hlednu, na každičkém místě
se na mne smějí léta moje mladá.
Zde každý strom a keř i každý kámen
potok v lučině i skalní pramen
roj upomínek blahých pro mne chová,
vše volá na mne: dítětem buď znova!