Čas štěstí minul, – konec všemu blahu!
Ó rodiště mé drahé, milované,
zas jako poutník stojím na tvém prahu
a po líci mi těžká slza kane!
Kol svatý klid – kraj dřímá ještě celý...
Teď v městečku se zvony rozzvučely;
ten hlahol jejich od dětství mi známý
dnes truchle zní a srdce rozdírá mi.
A bezděky již spínám ruce svoje
a za tebe, mé hnízdečko, se modlím,
bys jako vítěz vyšlo z toho boje,
jenž uchystán ti cizákem je podlým.
Ten cizák, jenž nám odvěkým je vrahem,
svou zbraní míří po tvém srdci drahém;
rád dítko vyrval z náruče by matky
a cizí řeč dal za jazyk mu sladký – –
Buď požehnána, kolébko má zlatá,
a s Bohem buď! – Čas rozloučení chvátá –
jen ještě pohled nekonečně dlouhý...
V mém srdci pusto – zbyly jenom touhy...