Slunko se sklání za lesy
stále níž,
před spaním na nebe ještě si
růžové praporce vyvěsí;
hle, teď se zardělo temně,
skok – a již
zapadlo. Dobrou noc, země!
Náhle se v žitném strnisku
větřík zdvih’,
šelmovsky hned cosi na blízku
pošeptal nízkému ovísku,
a již se po nivách nese
lehký smích,
slábne, až zapadne v lese.
Polní se cestou k dědině
klátí vůz,
od řeky po úzké pěšině
děvčata s trávy jdou, mezi ně
s velikým křikem teď vlétlo
hejno hus,
hovoru pásmo jim spletlo.
V dědince právě klekání
dozněl hlas,
všude je ticho, jen se strání
hlídačů slyšeti volání;
příroda dýše tak jemně,
spánku čas.
Dobrou noc, matičko země!