Kdykoli ta žežulička
zakuká,
pokaždé div srdce že mně
nepuká.
Na jaře to loni bylo;
prvně zas
věštecký jsem její z háje
slyšel hlas.
Ihned ptám se, kolik ještě
mine let,
nežli bude má panenka
za mne smět.
Jedna – dvě – tři – čtyři – pět – šest –
dosti již!
Zbytečně si, milý ptáčku,
ublížíš.
Hlava se mně zatočila
v závrati:
žežulička nepřestává
kukati.
Je-li, ptáčku, tvoje věštba
pravdivá,
ať se někdo na ten párek
podívá!
Nevěsta i ženich chrastí –
samá kost –,
malého že uzlíčku je
pro ně dost.