Má příjem dnes a vtipy pohotově;
tak hrou svou četné obecenstvo baví,
že po každém se pohybu či slově
hned potlesku naň snese příval pravý.
Hra skončena – a síní nepřehlednou
dav obecenstva tleská, hřmoty tropí,
chce miláčka zřít svého ještě jednou;
než marně, – komik zmizel beze stopy.
Ten klikatými spěchá uličkami;
ni času neměl svléci masku svoji;
teď zastavil se, – před ním domek známý;
jen okamžik – a ve své jizbě stojí.
„Co Katuška?“ rty pracně vyrazily.
A bledá žena mlčky ukázala
mu na postýlku, na níž přede chvílí
v sen věčný klesla dcerka jeho malá.
V tu chvíli ti, již tak jej mají v lásce,
snad na miláčka zdraví někde pijí;
co ubožák ten v pitvorné své masce
se v hořkém pláči na podlaze svíjí.
A zítra, až mu pochovají dítě,
zas vesele hrát bude jako kdysi,
však slzy bude polykat a skrytě
snad za kulisou pláčem uleví si.