Kameni, kameni, šťastnější nad lidi,
že jsi tak bez citu, člověk ti závidí!
Ležíš tu bez hnutí, bez vidu, bez slechu;
jenom, když o tebe klopytnou ve spěchu,
stranou se odvalíš – zase jsi bez hnutí.
Zdali přec něco ti slzičku vynutí? –
Nejsi tak bezcitný, lidé jak říkají,
snad že též někdy si zapláčeš potají;
líce když za rána rosa ti poleje,
nelkáš to nad hrobem zmařené naděje?