Jsem to, pane Bože, v naší zahrádce –
či jsem ocitnul se kdesi v pohádce?
Ba že v pohádce! Vždyť na zahradě chudé
včera ještě stály smutně stromy nahé –
dnes, kam hlédnu, stromy stříbrné jsou všude,
na větvích se třpytí četné skvosty drahé.
Vydechnout se bojím, úžas v každém ryse,
nevýslovnou krásou zrak můj opájí se...
Odkudsi teď větřík přiletěl a – rázem
všecka nádhera se sesypala na zem.
Sny mé bláhové, vy též jste jinovatkou;
bleskem drahokamů záříte mi v duši,
ukolébáváte ve mdlobu ji sladkou,
ale běda, vždycky pouze na krátko:
ve chvíli, kdy snílek nejméně jej tuší,
vítr zaduje – ach, s bohem, pohádko! –