IV.

Truchlí země, svraštělou líc halí neprůhledný závoj šedých mlh, bez milosti sever neurvalý zdobu poslední jí s hlavy strh’,

v náhradu pak za nesčetné květy, které jeho dechem ve hrob klesly, k řimsám ledné zavěšuje trety, v okna bájné kapradiny kreslí;

posléz však se sželelo mu země, kterou těžce ranil zlobou svou, proto jednou přes noc přikryl jemně pokrývkou ji lehkou sněhovou.

Svatoň v těchto krátkých, smutných dnech žije klidný život poustevníka, který všech se společností zříká; většinu dne tráví v školních zdech,

u večer pak znaven denní prací v uzounký svůj pokojík se vrací, odpočinku hledá u svých knih, někdy listem ke své Evě spěje,

jindy sahá k houslím probouzeje sladké ptáče, které dřímá v nich. Zpráva o hře jeho kouzelné, o lásce, jíž ke svým houslím lne,

Javorníkem záhy rozlétla se. Nejednou teď chodci v pozdní chvíli na ulici krok svůj zastavili, divíce se neslýchané kráse

slavičích těch písní, plných citu, které oknem Svatoňova bytu v tichou noc se řinou tlumeně. A ty sladké písně způsobily,

Svatoňův že život zasmušilý podroben byl náhlé proměně. Zvědavým stal Javorník se celý; ani hodina teď nemíjí,

by se nemluvilo o neděli, při velké kdy akademii, kterou ke zmírnění bídy lidské pořádají dámy javornické,

překvapením velkým dojista bude koncert, kterým Javorníku představí se Svatoň – houslista. Zvláště obec místních hudebníků

ve velkém je stále rozechvění, silnějším-li nový sok jich není. Přiblížil se večer vytoužený. Ve dvoraně velké, jejíž stěny

zrcadly jsou zpola zakryty, bohatě se sešlo elity; jako pestré, smavé květy v pláni na sedadlech září řady dam,

obrazu pak toho temný rám tvoří u stěn ve skupinách páni. Nezbytný již proslov slečna Stázi odříkala s malou trochou tísně,

mužský sbor i sólové již písně odbyly se šťastně, bez nesnází, potlesku pak salva k uměn chvále ozývá se skoro neustále.

Síní zvláštní zavanul teď šum, který ztichl v malém okamžiku: na koncertním právě podium objevil se Svatoň. S mnohých rtíků

splynulo v tu chvíli jeho jméno, sestrčili hlavy hudebníci, očekávání zřít v každém líci, jež by asi znělo vysloveno:

Co v něm vězí, uvidíme hned! Ale mrazné nedůvěry led, s kterou Svatoně dřív každý vítal, po prvních už roztál akkordech;

mnohý v posluchačstvu ztajil dech, starý Vrabec pak, jenž vždycky čítal k autoritám v hudebním se světě, ušní boltec nastavoval dlaní,

a když potlesk po první se větě ztišil, slyšet dušené je štkání v koutku tom, kde Vrabec dojat krásou potřásá svou hlavou stříbrovlasou.

Svatoň v potlesku zřel vybídnutí, proto hrál pak s větší ještě chutí, a co hrál, to byla báseň celá, z nadšené jež duše vypučela;

housle jeho tvoří pravé divy, sotva se jich dotkne jeho ruka: hned se smějí, hned zas v nářek tklivý dávají se, že až srdce puká,

šepcí modlitbu, jež mysl jímá, budí vášeň, která v ňadrech dřímá. Svatoň vzdal se svému citu cele; dávno průvod skončil pianista,

on však posluchačův ani místa nevzpomněl a, jak by sám byl, směle rozepjal teď k nadšenému vzletu peruti své bujné fantasie.

Píseň jeho jak by z jiných světů byla vyšla, bouřně srdce bije tomu, kdo ji slyší. Svatoň stojí jako ve snách, hlavu k houslím chýlí,

jak by chtěl jim vdechnout duši svoji; teprv potlesk, plný hromné síly, kterým po hře dlouho vzduch se třás’, vrátil snílka skutečnosti zas.

Pořadu pak části ještě zbylé vyslechnuty pouze ledabyle. A když program vyčerpán a síní zábava se volná rozproudila,

o Svatoňovi řeč jenom byla; mnozí z těch, jimž lhostejným byl, nyní přátelstvím se jeho vychloubají, nejeden pak z rozjařených hostí

věděl o něm brzy víc než dosti zajímavých anekdot a bájí. Přede všemi okresní teď sudí Svatoňovi děkoval a spolu

místo nabíd’ u svého mu stolu. Věc ta prostá leckde záští budí; uražená paní purkmistrová vtělila hned hněv svůj v tato slova,

jimiž muže z netečnosti viní: „Pěkně vykonáváš úřad svůj! To jsi hlava obce? Styď se! fuj! Čekáš, před nosem až tobě jiní

vezmou to, co tobě příslušelo. Vidíš soudce! To jest otec pravý, ten se svojí dcery hravě zbaví, – ty si svou nech třeba na kyselo!“

Zatím soudce Tichý seznamoval se svou chotí Svatoně a s dcerou, modrookou blondýnou to, kterou auskultant dnes nový obletoval.

Dámami hned hovor zapředen čarovné hry Svatoňovy chválou, na krátko však, za chvíli již malou jinam skromným mužem odveden;

delší dobu vroucně hovořeno o domácí dramatické hudbě, o jejího tvůrce hrozné sudbě, o tom, kterak slavné jeho jméno,

které nemohlo dřív proniknouti ani v nejbližší své okolí, cizinou teď širou hlaholí, o zámořské umělecké pouti

mladých nadšenců, již cizí světy seznamují s nejkrasšími květy, které z půdy vypučely naší. „Když se člověk rozhlédne tak kolem,

vidí, hudba jediným že polem, na které se ještě nepřenáší nechutný ten národnostní spor“ – vmísil teď se soudce v rozhovor.

„Vašnost ráčí míti pravdu zcela!“ auskultant se ozval, jejž to zlobí, že se slečna Fanny od té doby, co sem přišel Svatoň, obracela

s otázkami k němu přes tu chvíli. „Věru,“ dotvrzoval Svatoň vřele, „také mně jsou jisté stejně milí národností různých skladatelé,

umění tu nade vše je vyšším; přes to však mi nelze zapírati, zvláštní rozkoš že mne vždycky zchvátí, domácích-li mistrů skladby slyším;

zdá se mi, že mluví ke mně z nich šumot potokův a lesů našich, zpěvy pastýřů kdes na salaších, s úbočí pak strání echa smích“ –

„Vy mluvíte jako básník, věru!“ přerušila soudcova jej paní. V tom již bylo slyšet slečnu dceru: „Ale, mama, copak nevíš ani,

že pan Svatoň básníkem je taky?“ K auskultantu pak se obrátila blankytné naň upírajíc zraky: „Vy přec znáte poetická díla

pana Svatoně?“ Však pán ten mladý nedbale jen přivřenými rety vypustiv kouř ze své cigarety děl: „Já nečtu básní ze zásady.“

Zlostně od něho se slečna Fanny odvrátila k Svatoňovi zas, jemuž na rtech lehký úsměv has’, pronesenou větou vyvolaný.

„Vy jste, slečno, jménem poctila mne,“ promluvil teď ke své společnici, „bezděky jež krev mi žene k líci; osudné to domnění a klamné,

básníkem že každý může slout, úměrným kdo třeba veršem píše; pravda jest, že chtěl jsem letět výše, duch můj však se nezbavil těch pout,

jež jej stále táhla k zemi zpátky.“ „Jak jste skromný!“ dívka zašeptala noříc v jeho pohled zor svůj sladký, po malé pak chvilce se ho ptala:

„A což v hudbě ještě nezkusil nikdy jste svých, pane, tvůrčích sil?“ „Nezapírám; s pokusy však všemi jako s poesií dělo se mi:

duše byla plna rajských zvuků, které srdce k mocnějšímu tluku pudily, však jakmile je chtěla zachytiti ruka neumělá,

v prázdné jen se tony rozpadaly, které rychle hasly kdesi v dáli, a čím papíru se černal sníh, nebylo ni stínem citů mých.“ –

Dlouho pak se ještě hovor předl o rozličných věcech. Čím se více slečně Fanny ruměnilo líce, auskultant tím více zlostí bledl,

dýmu vypouštěl vždy větší sloupy; vidělť s bolestí, jak rychle mizí autorita jeho, muž jak cizí před očima ideál mu loupí.

V hovoru jich obrat nečekaný nastal náhle. Matka slečny Fanny prohodila žertem k Svatoňovi: „Zde vám hrozí nebezpečí sterá;

Javorník má mnoho děvčat, která potřebují ženichův – a kdo ví, útokům-li jejich odoláte.“ Vážnou Svatoň odpověděl řečí:

„Nehrozím se toho nebezpečí, doufám, že mne kouzlo moje zlaté ochrání, že vítěz vyjdu z boje.“ Damám chtivým dovědět se kouzla,

otázka táž stejně se rtů sklouzla: „A to kouzlo?“ – „Snoubenka jest moje!“ – Jako úder hromu z čista jasna působilo několiv těch slov.

Slečny Fanny smavá očka krásná změnila se rázem v chladný kov, ledový klid rozestřel se tváří. Za to auskultant měl sterou chuť

nabídnouti Svatoni svou hruď, ach, vždyť jemu zas ta očka září! Paní soudcová se blíže k líci Svatoňovu nyní naklonila:

„Nebojíte se, že vaše milá může žárlit na mne – na babici?“ A když Svatoň řekl v pousmání: „Křivdíte si, milostivá paní!“ –

posunula stolici svou blíže, šeptem pak se jala hovořiti: „Netušíte, pane, k mému žití bolestných co vzpomínek se víže.

Čeho se tu nikdo nedověděl, vám chci říci; od prvních jste chvil důvěru v mém srdci probudil.“ (Svatoň vzhlédl tam, kde soudce seděl;

toho však už karet svůdné víly do místnosti druhé přivábily.) „Jediná jsem dcera ze mlýna, vedle statek sedláka byl Krásy,

jehož synek z přání matčina měl být knězem. Víte dobře asi, že nebývá na vsech o rodiny Montekův a Kapuletů nouze;

tak bylo též u nás. Kdo se viny dopustil, mne neznámo; vím pouze, že nás přísný otcův rozkaz vázal: sousedů si nevšímati svých,

a že také nikdo z Krásových ve mlýně se nikdy neukázal. Však co dětem do rodinných sporů! Nejednou jsme v nestřežené chvíli

někde v koutě Krásova se dvoru s Jeníkem hrou dětskou pobavili; o přátelství spojujícím nás nevěděl však nikdo celý čas.

Sladkého když dětství přešla doba, domovu nás osud vyrval oba: Jeník do Hradce šel na studie, já pak nejdřív k tetě do Podola

– u nás byla trojtřídní jen škola –, po roce však teta Amalie dala otci neblahou tu radu, do Prahy by dal mne do kláštera.

Dojem, jaký budova ta šerá, starému se podobajíc hradu, učinila na mne, z duše mně nevymizí nikdy; tajemně

z černých rámů zbožné abatyše dívaly se na mne, když jsem tiše plížila se chodbou ponurou, každý krok kde ozýval se hlasně;

vím, jak hrůzou cvakaly mi dásně, když jsem před umrlčí komorou z trestu měla klečet u kříže; dosud našeho zřím zpovědníka,

jehož zrak jak pohled ostříže v nejtajnější záhyb duše vniká; slyším temné zvuky modliteb, písně, které večer v kapli pěny,

kde jsme divnou hrůzou zachváceny slýchaly svých vlastních srdcí tep. Ve smutných těch zdech mi čtyři léta přešla zvolna. Za tu dobu dlouhou,

po domově ač jsem mřela touhou, nesměla jsem domů; někdy teta, někdy rodiče mne navštívili, na krátkou však jenom vždycky chvíli,

promluvit pak beze svědků s nimi nesměla jsem, střežena v té době sestrami jsem byla ctihodnými, stěžovat bych nemohla snad sobě;

také listy – ovšem po německu – psávala jsem za dozoru jen, otec můj pak býval spokojen slyše o klášteře chválu všecku.

Posléz vězení mé ukončeno. Když můj kočár přijel do úvozu před vesnicí, vezli naši seno; já hned hupky! s kočáru a k vozu,

v brzku pak jak kněžna vznešeně trůnila jsem nejvýš na seně. A jak se tak do mlýna již klátím, vjezd můj budí pravé vzbouření:

klášternici čekali – a zatím divé se jim vrací stvoření. Já však samou radostí jsem ani neměla teď nikde dlouho stání;

proběhla jsem mlýna kouty všemi, hned jsem byla mezi slepicemi, do chléva hned vrazila jsem brankou pozdravit se s červenkou a vrankou,

pošeptat jim něco do uší, hned jsem lezla na stáj po řebříku matčina si nevšímajíc křiku, že se to již na mne nesluší – –

Ve zraku vám otázku čtu, zdali s Jeníkem jsme se přec viděli; teprve až čtvrtou neděli, prázdniny kdy se mu počínaly.

Ó té chvíle pro nás osudné! Shledání a rozchod téhož dne! – Když se slunce bralo ku západu, vyšla jsem si za mlýn na zahradu,

soumrak padal k zemi nenáhle. Najednou kdos dotkl se mne v pasu. Leknutím se obrátím – a hle! před sebou zřím mladého stát Krásu.

V rozpacích se počal omlouvati, smělostí svou že mne poděsil, nevěděl prý, cit že ho tak schvátí, že ni pánem nebude svých sil,

až mne spatří. Zvučný jeho hlas zněl tak měkce, pohnutím se třás’, že jsem druhu dětských her a žertů rychle podávala ruce obě;

uchopil je, povznesl je ke rtu, ale hned mne prudce strhl k sobě, sladká pak mně šepotaje slova, líbal mne – ach, líbal stále znova.

Nebránila jsem se, bezděky poddala jsem rozkoši se sladké chtíc jen, by tak bylo na věky; žel, že měla trvání tak krátké!

Jak by hrom byl náhle zaburácel, otce hlas k nám zahřměl nenadále, který s procházky se poli vracel. Neptejte se, co se dělo dále!

Soudný den to tenkrát u nás byl! U Krásů prý bylo ještě hůře, starý syna do krve prý zbil. Od těch dob jsem byla jako kuře,

všecka bujnost ze mne vymizela, těžkou jsem se zabývala prací, otcově pak vůli jsem se zcela podrobila s tupou resignací.

Jednou otec oznámil mi prostě, v neděli že dostaneme hostě – ženicha, jenž pro mne vyhledán. Přijel ženich, usedlý to pán

s velkým rudým nosem, holohlavý; což to tenkrát u nás bylo slávy, když jsem, ztrativši již vůli svou, rozhodnému svého otce přání

vyhověla rychle, bez váhání! Za měsíc jsem byla soudcovou a tak dítě sedmnácti jar připoutáno na vždy k žití muže,

který přes čtyřicet let byl stár. Hořekování již nepomůže, proto zamlčím, jak bylo se mnou; vy však usoudíte myslí jemnou,

můž-li šťastnou učiniti ženu starých sobců mrzutých druh ten, kterým žena otrokyní jen, pro něž sklenice má větší cenu.

Jedinou v tom útrap plném čase útěchou mně dceruška má byla, která se mně za rok narodila.“ „„ A jak bylo s Krásou?““ Svatoň ptá se.

„Neviděla jsem ho od těch časů, slyšela jsem však, že za dvě léta, starého když pochovali Krásu, nechav studií se chytil světa.

Po letech prý oženil se v Praze se zámožnou vdovou, ale štěstí nechtělo mu v domácnosti zkvésti; ženitba mu přišla příliš draze,

v salon jeho ženy mladí páni bývají prý velmi často zváni. Vzpomínka naň, vybledlá již časem, o níž mněla jsem, že vymřela,

oživla, jak vás jsem uzřela; podobenť vám postavou i hlasem...“ Ukončivši zpověď utřela si slzu, kterou vynutil jí z oka

smutný osud nešťastného Krásy. Také Svatoň vzdychl ze hluboka nad ženou, jež nepoznala štěstí, soucitu jež jata projevem

děkuje mu vřelým úsměvem, který cestu slzami si klestí. Společnost když na náměstí blízkém loučila se, Svatoň ruky stiskem,

který vřele opětován byl, ženě nešťastné rád přislíbil, že v jich domě navštíví je záhy. Na loži pak svém se dlouho zmítal

beze spánku; Evy zjev se drahý jako hvězda před zrakem mu kmital. Kéž by tady byla! – Potom snil, jakou by as doma radost měli

vidouce, jak Javorník dnes celý svými houslemi si podmanil...