Já nedávno jsem přišel do kostela,
kde bylo lidí černo – jako much.
Mým příchodem tam velký povstal ruch,
hned uctivě mně každý místo dělá,
já vážně pak, jak na můj úřad sluší,
jdu středem jich až k samé kazatelně.
Co kněží jsem kdy slyšel, pravidelně
si myslili, že jako pařez hluší
jsou všichni jejich zbožní posluchači.
A tak i tento křičel. Nevím už,
co všecko mluvil v bílé komži muž,
však myslím, že to asi bylo k pláči,
neb kapesníky měly práce mnoho.
Já zakřiknouti kazatele toho
jsem tisícerou chuť měl, ale zatím
jsem do vousů se šklíbil spokojen
a říkal sobě v duchu: Mluv si jen,
však já ty rozumy tvé brzy zvrátím!
Jak skončil kněz, já na jeho jsem místo
si vylezl a spustil. Nevím ani,
co všecko mně as tenkrát do kázání
se připletlo, však to je zcela jisto,
že veselejší bylo nad prvé;
vždyť posluchačů všech se smály oči
a smíchem tváře rudly do krve.
Vtom náhle od zadu kdos po mně skočí,
co jiní dva mne za ruce zas chvátí
a provazem je počnou svazovati.
Já ve tvář jednoho z těch násilníků
jsem zaťal zuby, až se svíjel v křiku,
a potom mlčky jako filosof,
jenž nemiluje planých, prázdných slov,
jsem vyšel z kostela a do kočáru,
jejž objednali svému pohlaváru,
– přec chodit nemohu jak lidé prostí! –
jsem usadil se s celou důstojností.