Co stojíte? Proč neklekáte v prach?
Snad nevíte, kdo jsem, vy velké děti?
Teď třesete se, viďte, máte strach?
Nu, ztište se! Já umím odpouštěti. –
Ach, dobře vím, co mýlí vás a plete:
to, bosa často že má chodí žena
v své nekonečné lakomosti kleté,
že záda nůší mívá zatížena,
když po vesnicích vůkol drůbež shání.
Ba, nedovedu pochopiti ani,
jak dostal jsem se ke sprosté té ženě –
já – kníže! Přede mnou vždyť poníženě
se klaní vše, jak jen se objevím.
Jak? To že vám snad ani známo není,
že sultán bratrem nazývá mne svým?
To, věřte, budí moje podivení.
Ba, já a sultán – my jsme rodní bratři
a proto pocta královská mně patří.
Nuž, tedy jenom hezky na kolena! –
Ha, slyšíte ten bohopustý řev?
To závistí zas bouří se v ní krev
a bláznů spílá mně ta sprostá žena.
Však mýlí se! Tím pomůže si málo!
Já, kdyby mne to třebas život stálo,
dál budu volat – a mám hlasu za tři! –,
že já a sultán jsme dva rodní bratři.