III.

Města prohlídce a pokloně řediteli škol den první platil. Unaven když ve svůj byt se vrátil, nová tesknota se Svatoně

zmocnila; v dlaň složiv čelo bílé dojmů vzpomínal, jež prvé chvíle v mysl jemu vtiskly. S bolem cítí, že ten idol, jenž mu trůnil v duši,

z nenadání s výše své se řítí, že jej rámě jakés k zemi kruší, před chvílí že čísi ruka smělá vytrhla kus srdce jemu z těla.

Těšil se, že výmluvnými slovy bude v srdce svěřenců svých klásti símě vzácných květů – lásky k vlasti, k světici té, jejíž roucho vdoví

smutek v každém věrném synu budí; myslil, že jim ukáže ty její steré rány v rozeklané hrudi, které dosud ještě krvácejí,

že jim poví, kdo v tom těle drahém ztopil dýku svou, kdo oním vrahem; v synech bohatců chtěl probouzeti něžný soucit s chudinou tou bědnou,

doufalť, že, co vzklíčí v srdcích dětí, v srdcích mužů v plody uzrá jednou. Běda! vše to bylo pouhý sen, z něhož dneškem náhle probuzen.

Dosud slyší v duchu ředitele stařičkého, vlasů jako sníh, který trávil žití svoje celé v zaprášených školních světnicích,

jak ho vřelým zapřísahal slovem, aby ve svém postavení novém zapíral se maje na paměti, ve škole že bývají též děti

z rodin takových, jež ve své zlobě zničiti by mohly učitele, zvlášť by nemluvil snad příliš vřele o té slavné našich dějin době,

před českou kdy zbraní tuhla krev křižákům a do jejich kdy šiků děsný zmatek vnášel pouhý zpěv nadšených těch božích bojovníků;

mlčením by onu skvrnu minul, nejlepší jak naší vlasti syn, jehož urnou cizinský je Rýn, v dáli pro své přesvědčení zhynul;

zkrátka – aby nebyl někdy snad ke slovu svou horlivostí sveden, osudným jež mohlo by se stát, za všecko že sám je zodpověděn.

Při rozchodu těmito pak slovy poroučel se muž ten Svatoňovi, na čamaru jeho ukázav: „Doufám, to že sváteční jen háv,

do školy však že ho nevezmete, výstředníkem by vás nenazvali – –“ Svatoňovi dosud líce kvete studu růžemi; což by se smáli

jemu druzi světa zkušení, blouznílkovi, který hlásal vždycky, že má každý svoje smýšlení – třebas o tom jinak soud zněl lidský –

na jevo vždy dáti vším – i krojem! Nebude-li sám teď pouhým strojem, jehož výkon na každičký den přesně musí býti proveden

zcela podle strojníkova přání?! – Dlouho ještě s podepřenou skrání v myšlenky se nořil mladý muž; teprv den když na sklonku byl už,

od okna se vzchopil, potom klek, z velké jal se vybírati bedny kousek po kousku svůj majetek: pod prádlem stoh knih byl nepřehledný,

do skříně jež pečlivě teď staví; pro tři obrazy pak v bednu sahá, nejdražší to srdci jeho hlavy – otec s matičkou a Eva drahá.

Kterak změnil pokojík se ztmělý, obrazy když těchto duší tří zjevily se na zdi nad postelí! Dlouho Svatoň v pohnutí k nim zří,

mluví s nimi, usmívá se na ně, v oko ač se slza vkrádá maně. Útulnost pak jizby stoupla rázem, po chvíli když novým před obrazem

Svatoň stál – to z rodného je města vábný koutek, krásná lesní cesta, modříny již vroubí sterou třásní, na níž vznikla mnohá z jeho básní.

Svatoň po těch drahých obrazech dlouho těkal zrakem, když pak stíny večer prodloužil a nehostinný soumrak všude na stěny si leh’,

vyňal z bedny poklad, jenž byl na dně svoje housle; Svatoň ve svém hoři neměl nyní lepších přátel nad ně, s nimi nejlépe si pohovoří.

Za chvíli již píseň z nich se line, hráčovy jež city tlumočí: touha pláče z nich, jíž srdce hyne, která slzy žene do očí,

šepotá v nich sladká píseň lásky, zašlé doby štěstí zvoní zkázky, teď z nich bouří uražená pýcha, jásá hymnus svobody, pak chvíli

uvězněné ptáčátko v nich kvílí, posléz usíná – a zmírá zticha – – –