II.

Sotva na východě den se rodil nový, motýlem sen prchal s víček Svatoňovi; mladý muž se vztyčil na svém prostém lůžku, ale vida jenom cizí stěny kolem,

zachvěl se jak mrazem, lítostí a bolem, oči zavřel zas a klesl na podušku; milých vzpomínek rej půvabný a svůdný z mysli skutečnosti obraz plašil trudný...

Sladká dobo květů, krásné, zlaté mládí, neznající bolu, starosti a nouze, prosté pýchy, zloby, úlisnosti hadí, k tobě nejraděj se mysl nese v touze! –

Dítětem je Svatoň. Sladce jako v ráji pod otcovskou střechou dni mu ubíhají, tatíčka kdy každá myšlenka, čin všaký, každý dech a záchvěv srdce mateřského

jemu platí jen a rodným bratřím jeho. Jako ptáče, které vzlétá pod oblaky, koupal se a jásal ve sluneční záři, jako motýl těkal pestré přes lučiny.

Ve slunné ty chvíle první padly stíny, jež se v uslzené obrážely tváři, na cizí když lože v těsném pokojíku poprvé si lehal, beze křížku v čílku,

bez polibků vřelých na svém kyprém rtíku, s nimiž matička jej kladla na postýlku, bez pohádek, jimiž babička jej stará uspávala často kloníc sníh své hlavy

na vlas jeho zlatý, bujně kučeravý – smutná zima vedle kvetoucího jara! Bože, jaký rozdíl! Jaká bolná změna! Doma viděl jenom líce usměvavá –

tady se naň stále cizí mračí žena, nejvíc pak, když jídlo na stůl jemu dává. Svobody té zlaté! Doma volně vždycky do polí si vyšel, v lesy, do zahrádky –

a zde pokojíček uzounký a krátký vězením mu jako ptáčkům těsné klícky. Divu-li, že malý student, ještě dítě, dni v svém kalendáři škrtal svědomitě

počítaje, kolik tady prospí nocí, vánoční než krásné přiblíží se svátky, v objetí kdy padne drahé svojí matky, tatíčka kdy svého zlíbat bude moci?!

Konečně se dočkal. – Rychle shodil s ramen kožich tatíčkův a štěstím zpit a zmámen pádil, letěl, sotva dechu popadaje, po schodech a přes práh dětství svého ráje,

a když matička teď vzkřikla: „Zlaté dítě!“ – v náruč padl jí a vzlykal křečovitě. Což to starostlivé bylo vyptávání, na svou hruď když tiskla matička jej drahá,

zdali učení ho příliš nenamáhá, hodná-li a dobře vaří li mu „paní“; všimloť ihned oko mateřské si toho, synáčka že líčko, růžemi vždy kvetší,

zhubenělo a že též je trochu bledší. Takých otázek pak bylo ještě mnoho, téměř kdy že neměl hošík útloboký, aby vzal kol krku starou, věrnou Ledu,

která radostnými vítala jej skoky. A když do kuchyně matka ku posledu odběhla, by něco na zub snesla hosti, podnikl s ním otec, Cicerona znalý,

výlet do latinské grammatiky malý, podrobit chtě zkoušce jeho vědomosti; a když hošík čile na otázky dané odpovídal, hladil tatíček mu vlasy

vzpomínaje sobě na ty dávné časy, sám kdy skloňovat se učil „rana, ranae“. – Domem chodí Svatoň, všude krok svůj staví, každý koutek mluví k němu známou řečí.

Oč tu pokoje jsou vlídnější a větší, nežli studentský ten pokojíček tmavý! Ba i vzduch tu jiný, plný známé vůně – – Sladké chvíle v domku otcovského lůně,

běda, jak jste rychle, vodou uplynuly! Než se Svatoň nadál, naposled se tulí k srdcím, nad něž lepších v celém světě není; bolestí zas novou srdce pukalo mu,

když se loučil s bůžky oteckého domu. A ty těžké, trpké chvíle rozloučení pravidelně pak se vracely vždy znova. Do smutného toho žití Svatoňova,

mezi cizími jež lidmi trávit musí, jasný paprsk padl bytu jeho změnou: od nevlídné ženy, která se mu hnusí cizinskou svou řečí, málo náviděnou,

a jež věznila jej ve svém těsném bytě, k stařence se dostal sivé, vlídné tváři, která jako vlastní chovala jej dítě. Leckdy zapomněl teď Svatoň v kalendáři

přetrhnouti den; mělť volnosti teď dosti, po práci zas jako kdysi těkal luhy, někdy hrám se oddal svými se soudruhy, jindy prohlížel si města památnosti,

a té změny záhy blaze působící jevily se stopy v ruměnném zas líci. V novém bytě léta uplynula čtyři, která v mysli budí upomínky hezké

na veselé chvilky, na hospůdky veské, na nesmělé, první, lehké brady chmýří, na první pak lásku, která neskonalou, nevýslovnou rozkoš jinochu, však malou

radost působila důstojnému sboru svěcených i světských jeho professorů – – Posléz na konečné studií svých dráze v stověžaté Svatoň ocitnul se Praze.

Hoj, jak zajásal, když zraku žasnoucímu vynořil se náhle z mlh a mračen dýmu čárný obraz hradu, dómu velebného! Každý téměř kámen o významném ději

vnímavé tu duši vypravoval jeho, proto vyhledával Svatoň nejraději zastrčené ony kouty Prahy dávné, ze kterých dech luzný poesie vane:

zámecké ty schody staré, zanedbané, ztichlé králů českých sídlo kdysi slavné, těsné uličky a hospůdky v nich malé, které snad už stály za Václava krále.

Mnohý v době té jej dívčí profil vnadný okouzlil, však přec ho neupoutal žádný; pravé, obětavé, svaté lásky blaho v rodišti svém teprv poznal zbožňovaném,

nezdolná kam touha stále pudila ho. Krásný den byl tenkrát. Nad pšeničným lánem chvěl se teplý vzduch a skřivan pěl svou lásku. Svatoň, který domů přijel na prázdniny,

aby okřál vzduchem sladké domoviny, do zlatých si polí vyšel na procházku. Po travnaté mezi, která vůní dýše, zvolna kráčí teď a snivou duší vpíjí

onu sladkodechou lásky melodii, kterou k zemi skřivan sype s modré výše. Náhle zastavil se – za vysokým žitem dívčí hlas se ozval, přitlumený sice,

ale přes to zvučný, chvějící se citem; Svatoň zbystřil sluch – a nach mu zbarvil líce: slyšelť verše své, plod ducha svého prvý, slzami jenž psán a srdce vřelou krví – –

Kdo ta čtenářka? teď Svatoň v duchu ptá se. Jasné stříbro zvoní v rozechvělém hlase; jaká tvář as její? – A již touha vede na druhou jej mez, kde ve vysoké trávě

mladá sedí dívka. Na knihu jí právě padl jeho stín; své líčko k němu bledé obrátila, hned však, cizince když zřela, oči sklopila a zarděla se temně.

„Promiňte mi, slečno ! Věru líto je mně, polekal-li jsem vás; vaše slova vřelá vedla mé sem kroky.“ – Oči k němu zdvihla, ale ve zmatku již opět k zemi hledí,

nový ruměnec mu jenom odpovědí. Dávná vzpomínka se ve chvíli tu mihla Svatoňovi myslí – věru, nemýlí se, podoba ta velká, jež se v každém ryse,

v každém jeví hnutí, přec ho neoklame; ano – toť ta dívka z rodiny mu známé, která, školačkou kdy ještě malou byla, nejednou zrak jeho k sobě přivábila;

jak jen vyrostla a v jakou krásku zkvetla! – Ticho otázkou teď přerval, co to četla, a když o básníka dověděl se jméně, usmál se a zvolal jako udiveně:

„Tedy krajan! – a snad slečnin dobrý známý?“ – „„Byl mi znám, však teď bych poznala jej stíží,““ dívka odvětivši rozpačitě vzhlíží k neznámému; „„jeho rodina je s námi

známa velmi dobře, ale Svatoň mladý větší roku část vždy v Praze dlíval, tady prázdniny jen trávil, já pak týmže časem mimo rodiště své vždycky bývala jsem.

Znám jen jeho básně – ale ty mám ráda!““ Svatoňovou hrudí teplo rozlilo se z vřelosti, s níž řekla krajanka to mladá; po chvilce se ujal slova dívky prose,

ukázku by z oněch básní přečetla mu. „„Odpustíte, pane,““ dívka teď se brání, „„vašemu že nelze vyhovět mi přání; myslímť si – a v tom se sotva asi klamu –,

mnohého že ani nechápu tu zcela, právem bojím se, bych nedostatkem vznětu s krásné kytice těch vonných, sladkých květů nejpůvabnějšího pelu nesetřela.

Čtěte, prosím, sám!““ A podala mu knihu. Nezdráhal se – četl. A co plně cítil, čeho na papír však zpola nezachytil, slzy palčivost, stesk duše, srdce tíhu.

vášně zhoubný žár – vše, co byl kdysi prožil, vše to v rozechvělá slova nyní vložil. A když dočetl a v očích mladé krásky velké zočil slzy, zašeptal: „Té lásky

drahocenné, jež se mrtvých veršů týká, přeneste stín aspoň jejich na básníka, o smilování jenž úpěnlivě prosí“ – – – Vzkřikla úžasem, však v téže skoro chvíli

hlavu na rámě již Svatoňovi chýlí, jenž jí s oček líbá krůpěj vlahé rosy... Takto našlo dvé se dobrých, snivých duší, kterým nadešly teď sladké chvíle štěstí,

jaké sotva, kdo ho nepoznali, tuší. Někdy sice také mračna, zlo jež věstí, čistým nebem jejich lásky přehnala se, zmizela však vždycky beze stopy zase.

Marně snažila se tajná zloba lidí, která blaho jiných nerada jen vidí, pásku přervati, jíž nebe spoutalo je; jako k mohutnému kmeni slabá réva,

tak se k Svatoňovi něžná vine Eva, posvětivši všecky myšlenky mu svoje. Z krásného sna drsné vzbudilo je žití: za povoláním je Svatoňovi jíti! –

Svatoň oči zas, jež nyní zamlženy, otevřel a upřel na cizí je stěny. Bože, jak jsou pusty! Darmo slunce snáší paprsky své, darmo zlato po nich stele;

úsměvem svým chmury smutku nezaplaší, ve Svatoňově jež ulehla si čele – – –