Tady to mám černé na bílém:
papežem jsem zvolen všemi hlasy.
Copak tomu doma řeknou asi?
Jistě pomyslí si, aprilem
vyvésti že chci je. Hlupáčkové!
Věřím, že vám nejde do hlavy,
kterak Moje Svatost oslaví
ten váš sprostý rod. Až roucho nové
na se obléknu, až na leb holou
tiaru si zlatou postavím,
šíj až těžkou ověsím si štolou,
berly až se chopí ruka, vím,
přede mnou že všichni na kolena
padnete, vy všichni, které dosud
na roveň mně stavěl hloupý osud:
bratři, sestry, otec, matka, – žena.
Hola, žena! Smí mít papež ženu?
Na to jistě ti, co k mému jménu
slova „svatý otec“ připojili,
nevzpomněli v rozhodnou tu chvíli.
Bylo by to příliš hloupé věru,
kdyby tato sprostá ženština
měla překazit mou karieru,
k níž svět všecku naděj upíná – –
To se nesmí stát! Buď klidný, světe!
Nežli nový rozbřeskne se den,
tato ruka ženštinu tu smete
do pekel – a budu svoboden!
Pak si jako papež, jemuž není
nemožností nic, dám rozhřešení.