I.

Má zvláštní vlak dnes přijet; z mořských lázní prý vracejí se hosté. Jsou to blázni, že jedou domů! Proč tam nezůstali? Tak pěkně mohli všichni býti zdrávi –

a tady zatím rozbijou si hlavy. Však dobře jim! Proč se mne nezeptali, zda bezpečná je cesta nebo není?! To myslí si, že už jsou přeučení,

a zatím neví žádný zhola nic! Vždyť neví žádný z nich v tom vlaku celém, že tamhle na tom mostě před tunelem já vytáhl jsem šrouby z kolejnic

a pěkný balvan tamhle s toho lomu že na trať shodil jsem. No, dost a dost jsem nadřel se – a to jen pro radost, že nepřijde z nich ani jeden domů! –

Aj, už je signál – za chvíli tu budou ti páni bohatí a – chacha! – učení! Mně zdá se, že již slyším dunění. Ba, na mou věru, tam už záři rudou

je vidět! Tak – jen hodně přikládejte! Tak – ještě víc! Jen hodně páry dejte, ať s veselou to jede do pekla! Ne – je to let! Ta bestie to žene,

že smečce ďáblů snad by utekla; mně přece však dnes neuteče – mně ne! – Hle, už je tady! Frnk – jen se to mihlo! Nic jiného mé oko nepostihlo,

než dva jak u okna se objímali. Jen líbejte se! Tiskněte se k sobě! A smějte se! Však za okamžik malý už ležet budete tam v řece – v hrobě – –

Ach, škoda, že už dávno zapadlo to hloupé slunce, na to divadlo že málo bude vidět – Hu, to byla rána! Hoj, teď už se to asi válí v krvi –

Teď honem tam, bych uviděl to prvý! Toť práce má! To bude podívaná! Chacha!