Ty šedá hroudo, lidského co potu
jsi vypila – a stále prahneš žízní!
Již mnohou bouři přečkalas a psotu
a mlčky trpíš, pluh když tebe trýzní
či těžkého tě koně noha drtí
Jen krátký oddech – a již opět zrní
a s ním i všecku naděj v tebe kladem’.
Jak bude dál? Zda naděje se splní
či bude kraj náš hořkým strádat hladem?
Jeť v tobě símě života i smrti! – – –