Usnula babička u kamen,
v duši se vplížil jí hezký sen.
Mladou je dívčicí v šestnáctém jaře,
růžemi plné jí zkvétají tváře.
Vyšla si v lesy, jež městečko vroubí,
a než se nadála, zbloudila v hloubi;
dere se houštinou, zoufalá zpola
posléze v úzkostech o pomoc volá.
Leknutím vykřikla, vzhlédnout se bojí,
mladičký myslivec před ní hle! stojí.
Dobře ho zná, že to švarný pan Hynek,
lesního z Bukovce nejmladší synek.
Junák se s úsměvem přitočil k ní,
jeho řeč sladce tak v duši jí zní,
drží ji za ruku, vede ji z lesa,
radostí v těle jí srdéčko plesá.
Bůh ví, jak stalo se, v krátké že době
myslivec dívčici přivinul k sobě,
na rtíky její svůj přitiskl ret,
až se s ní zatočil celičký svět...
Procitla babička, plaše hned vzhlédla
k lenošce, stářím jež valně již zbledla,
ve které nad děcko spokojeněji
hoví si dědoušek – Hynek to její.