GERTINA LEST.

Dlouho krášlil Fingo dnes své tělo: skleněné si připjal náušnice, četné jizvy namaloval v líce, na prsa i na své nízké čelo;

potom natáh’ starých kalhot trosky, jež tam jakýs missionář nechal, dlaní ještě nos si přejel ploský – a již kvapně ze své boudy spěchal.

Kolikrát se před zrakem mu mihly rychlonohé, štíhlé antilopy – nedbal jich, ba lví si nevšim’ stopy; jinam jeho myšlenky dnes tíhly!

Domku jeho rozedraná střecha velikou ač řadu žen už kryje, pro jednu přec ještě srdce bije; proto dnes tak na námluvy spěchá.

Nedlouho se myšlenkami bavil, překvapen své kroky náhle stavil: na poli zřel Lungu nad vše krasší, ana právě jedla z durry kaši.

Jídlo to se hned mu zalíbilo, proto srdce k velkým skokům pudí, že mu sotva stačí místo v hrudi, kladivem že v černém těle bilo.

Dlouho oko s děvy, jež mu kyne, k sladké z durry kaši těká v spěchu, až si náhle Fingo nabral dechu, z úst pak řeč mu medu sladší plyne:

„Lungo sličná, vyslyš moje slova! Viděl jsem tě spící v palmy stínu, od těch dob mám na tě laskominu, srdce moje lásku k tobě chová.

Ach, tys tenkrát ležela tak svůdně, zimničně že tělo mé se chvělo. – – – Odolal jsem; zakryl jsem si čelo, od tebe pak vzdálil jsem se cudně.

Stydím se ti říci, oné noci o tobě co, drahá, se mi zdálo, a když noc již prchla, divnou mocí za tebou jen stále mne to hnalo.

Žádná z žen, co má jich země celá, – a já viděl žen už na tisíce – nevyrovná se ti vzrůstem těla, nepřekoná tebe barvou líce.

Nejkrásnější Mapaniho dcero! Oko tvé je hlubší nad jezero, před tvým rtem se korál schovat musí – šťasten, jeho sladkosti kdo zkusí!

Nožičky máš jako antilopy; veselé když provozuješ skoky, maně oko zmatené se ztopí v kypré tvé se houpající boky.

A z tvých plných, bujných ňader vane přerozkošná, opojivá vůně; pro ty nejvíc srdce láskou plane, po těch nejvíc srdce touhou stůně.

Nuže, Lungo, podej své mi kaše na důkaz, že chceš mne míti ráda, nebo – má-li svadnout láska naše – rychle na mne v zlobě obrať záda!“

A zas oko k sladké kaši letí. Chvíli Lunga hryzla do malíka, k zemi zraky klopí, tiše vzlyká, až se jala sladkým hlasem pěti:

„Chci se, Fingo, ženou tvojí státi, na jedné chci kůži s tebou spáti; nad otce i matku tys mně dražší – nuže pojď a dojez sladkou kaši!“

Málo slov to Lunga promluvila, Fingovi však bylo v srdci blaze, jako by je zašeptala víla, v prameni, jež bydlí na oase.

S velkou chutí kaši lásky snědl, se země své těžké tělo zvedl, obličej své Lungy zlíbal hladký a pak do své odvedl ji chatky.

A když nadešla juž doba spaní, k manželskému donesl ji lůžku, vroucně zlíbal žití svého družku – smavý bůžek lásky k nim se sklání – – –

Veselo teď ve Fingově chatě! Od časného rána k pozdní době, v červánků kdy slunce zmírá zlatě, manželé se něžně tulí k sobě.

Bujné Lungy písně chatou zvoní, že až někdy drozdi zmlknou v houšti, že s ní Fingo sotva zraky spouští, milostně jen stále šilhá po ní.

A když jednou – panenský stud v čele – zvěstovala, že je šťastnou matkou, tenkrát Fingo dělal skoky smělé, až to starou otřásalo chatkou.

Ó, jak hrál pak se svou Mamangalou, kolikrát jí zlíbal ručku malou! Šťasten byl, že velké její oči s úsměvem se po tatíku točí. –

Zatím Gerta hořké slzy pila. Bylať Gerta z Fingových žen také, dělala již zkoušky všelijaké, od Lungy by Finga odvrátila.

Tajný plán teď snuje ve své hlavě; zdaří-li se, Finga k sobě hravě připoutá a v srdci jeho zhasne plamen lásky k nové ženě krásné.

Jednou z rána – kiri na rameně – vyšel sobě Fingo na lov dropů, způsobit chtě radost mladé ženě. Gerta skoro vyskočila k stropu;

příhodná dnes nadešla jí chvíle, plány své že uskutečnit může; radostí juž zuby cení bílé, překoná dnes Lungu barvou kůže.

K hrnci s jakous barvou přiskočila (zbyl tam také po missionáři), do té barvy štětec namočila a pak se jím přiblížila k tváři.

Udělala tahů jenom málo a hle! již se všecka proměnila: líce byla jako křída bílá a z nich dvé se černých očí smálo.

A že právě Lunga z domu byla, na její se lůžko lehce vrhla a pak rychle s těla sobě strhla roušku, která vnady její kryla.

O, jak bije srdce, dech se krátí, na ňadra jak tiskne ruce obě! Tak jen Finga připoutat můž’ k sobě a pak jej už sotva zase ztratí! –

Zatím Fingo z lovu běžel domů. Hojnou kořist nechal před svou chatkou, toužebně pak spěchal k místu tomu, kde si hrává Mamangata s matkou.

Ale hrůza! Jaký přízrak vidí! Jaký se to netvor v loži válí! O, tak nikdo nevypadá z lidí, toť sám ďábel! – Či snad zrak jej šálí?

Není klam to! Netvor, hle! se zdvíhá, teď vztahuje rámě po Fingovi! Se zbraní ten skočil k netvorovi, palice již nad hlavou se míhá.

Se zlou, ach! se potázala Gerta: Černochové podle svojí víry bílým sobě malují jen čerta, proto takto do zad buší kiri.

A když z chaty před palicí pádnou utekla, hned každý za ní pílí, a když v oase jí dohonili, ve vodu ji ponořili chladnou.

Smočili ji jednou, dvakrát – a hle! co se stalo z bílého teď čerta? Voda s těla barvu smyla náhle, před nimi zas černá stojí Gerta.

Všecka ústa teď se prosbou chvěla, každý žebral, by mu odpustila; co však platno, když jí voda s těla jenom barvu, ne však rány smyla?! –

MRAVNÉ NAUČENÍ. Přeji sobě, čtenářko má milá, povídka ta by Tě poučila; z osudu zříš sama bídné Gerty,

s líčidlem že nejsou žádné žerty.