Zda ve Vaší teď mysli, vzácná paní,
náš obraz ještě vynoří se časem?
Či nevzpomenete již sobě ani,
jak slavné bylo naše uvítání,
když poprvé jste, paní, vkročila sem?
Co hostíme my pěvců, blíž i dál,
z těch každý tenkrát do zpěvu se dal,
že zvučely jsme sterým sladkým hlasem
Však potom za krátko jsme oněměly
když klíčily v nás Vaše božské zpěvy.
Jich zápal nadšený, vzlet jejich smělý
nás okouzlil, že tiše jsme se chvěly,
že ptáčat plesy umlkly i hněvy.
Jak pod Vašimi kroky vzdychne mech,
je ticho vůkol, všecko tají dech
a, světa rmut co všední, nikdo neví.
Čím byla jste nám, nelze říci slovy.
Vás denně hostiti jsme uvykly si
a šťastny zřely jsme, jak sobě hoví
host vzácný poblíž sochy Prokopovy,
jenž mnichy německé z Čech vyhnal kdysi..
A náhle otřásla ta námi zvěst,
že hosta našeho zrak zkalen jest
a nebezpečné temno nad ním visí...
A radostná zas letí světem zpráva,
až při ni z oka slza štěstí tryská:
že věštkyně zas naše svěží, zdráva! –
Již brzy novým vlasem naše hlava
se pokryje; vždyť doba ta již blízká,
kdy poslední se z dolin ztratí sníh.
Až na nás teplý opět dechne jih,
o, přijďte, paní! Nám se po Vás stýská –