Pusta jsou pole kol do kola,
makovin šustí jen stvoly,
veselý ohníček plápolá
na každém skoro již poli;
z pýřky dým dusivý po zemi
těžce a líně se plazí,
vítr jak potřásá větvemi,
listí mi do vlasů hází.
Známou se rozhlížím krajinou,
v oči se derou mi slzy...
Cizí ach! kraje zas přivinou
v náruč mne chladnou již brzy.
Největší práce až nastane
tobě, můj stařičký pluhu,
podzimní vítr mne zavane
daleko od rodných luhů...