Útulný domečku na trati,
čím jenom vábíš mne tak,
stokrát že cestou se obrátí
po tobě toužný můj zrak?
Domek jak hnízdečko pěnkavy
k lesnaté přilepen stráni,
jedlí a buků stín lákavý
před slunka šípy ho chrání,
na střeše parohy jelení,
ve vína planého zeleni
okének nevidíš ani.
Před domkem v malinké zahrádce
sedala děvuška snivá,
hezounká, jak jenom v pohádce
víla či princezna bývá,
odtud se dívala za vlakem,
jenž zpola dýmu skryt oblakem
letěl jak příšera divá.
Obrázek spanilé děvuše
mladému vodiči vlaku
jako blesk zapadl do duše;
v dýmu-li hustého mraku
strojem svým ztočil se pode stráň,
celičké nebe se smálo naň
z dívčiných blankytných zraků.
Stalo se brzy, co denně snad
na zemi děje se zrádné:
do ráje vplíží se svůdný had,
utrhne poupátko vnadné,
chvíli mu dech jeho lahodí,
a když se nabažil, zahodí
nedbale kvítek, jenž zvadne.
Pustá je malinká zahrádka,
kruté v ní řádily boje,
nadarmo vnadného poupátka
hledá v ní oko dnes moje;
vzpomínám: výroční právě den,
dívka co dosnila lásky sen
pod koly svůdcova stroje.