Spí dědinka. Den perný měla dnes,
neb od božího rána žito s polí
řad vozů těžkých svážel do stodoly;
teď sílivý se spánek na ni snes’.
Spí dědinka a ňader jejích dech
tak tichounký, že uslyšíš jej stíží;
svit měsíce, jenž právě vyšel, plíží
se polehoučku po hřebenech střech.
Klid svatý, který vísku zkolébal,
jen těžké ruší kroky ponocného
a táhlé, smutné zvuky rohu jeho,
pes zaštěká, – však dědinka spí dál.
Tam u statku se nyní mihl stín,
teď okenice slabě zaskřípala;
to otvírá ji Lenky ruka malá,
když nesmí dveřmi sousedův k ní syn.
Spí dědinka. Však časem lehký smích
dvou šťastných duší slyšet ve přístěnku;
jsou bez starostí: ponocný bdí venku,
by přísný tatík nepřekvapil jich.