Je člověk divný, prapodivný tvor
a jeho srdce hádankou je věčnou:
chtěl prostorou by vlásti nekonečnou,
chtěl vzbouřených by živlů zlomit vzdor
a kosmos míru překlenouti duhou, –
však vlastních vášní oddaným je sluhou.
Smrt leká jej; a přece mnohý z nás,
když za rakví se béře přítelovou,
se v duchu baví mladou jeho vdovou,
a jiný jmění počítaje zas
má hlavu svoji přeplněnu čísly, –
však na smrt sobě nikdo nepomyslí.
Chce svrchovaným pánem tvorstva slout,
však po krvi jak zvíře často žízní;
rád vychloubá se Uměn zvláštní přízní,
než hudbou je mu také rachot pout;
„chci pravdu!“ volá, nadšení jas v líci –
a proroky své vláčí na hranici.