„S Bohem, miláčku, a pozor cestou!
Víš, že nepřeje ti lidská zloba,
v cizí ves že chodíš za nevěstou.
Pozor, bychom neplakali oba!“
„ „Neboj ty se, má panenko, nic!
Byť jich na mne bylo sebe víc,
dobrá sukovice všecko spraví.“
Ruky stisk, – jun vkročil v údol tmavý.
Všude vůkol ticho jako v hrobě;
teď však náhle – slyš! – toť pádné kroky!
Vhodnou chvíli vyčíhali sobě!
Jinoch, tuše v patách svoje soky,
zrychlil krok, až posléz dal se v běh.
Zároveň však také kroky těch
přešly v útěk, již mu v patách byli.
Jinocha již opouštějí síly – –
U tmavého, hlubokého lesa
stojí hájovna; v ni uřícený
jinoch vpadl, na kolena klesá,
pomoc volá. Se zčernalé stěny
hajný pušku sňal a vyšel ven
s mladým mužem, který vzdychal jen,
až teď vykřikl: „Ha, zas ty kroky!“
Zastavil se hajný. „Prach a broky!
Nejsem já váš blázen, mladý muži!“ „
Ale potom, jat jsa útrpností,
cítě, jinochu že dech se úží,
zasmál se: „ „Jste potrestán už dosti,
pro příští však pamatujte čas:
půjdete-li za nevěstou zas,
holení těch volných neberte si,
mlaskáním jen zbytečně vás děsí!“ “