Pod košatou třešní u silnice
hrá si dítko; vedle něho sedí
stařenka. Já děcku hladím líce
a pak táži na jeho se jméno,
ale děcko všecko udiveno
na mne hned, hned na stařenku hledí.
„Čí to dítko?“ stařeny se ptám.
„ „To mé vnouče: nejstarší má dcera
návštěvou k nám z Vídně přišla včera
a já teď se s Němci smluvit mám –“ “
„A což vnouče nerozumí česky?“
„ „Ani slůvka – je to věru k pláči“ “ –
a již slza oko ženě smáčí.
Také mně se náhle zkalil zrak,
když jsem hladil obličej ten dětský,
a v mou duši jako černý mrak
myšlénka se těžká náhle klade:
Zlaté dítě, srdce tvoje mladé
odcizeno nám a sotva tuší,
matka vlasť že pláče o tvou duši. –