Nemiloval kvítí z cizích lánů,
nad vše byla mateřská mu řeč,
a kdy třeba, její na obranu
statné rámě zdvíhalo i meč.
Divoké když hordy vtrhly v Prahu,
k boku připial zbraň, dal výhost knize,
na Karlově mostě čelil vrahu,
rozněcován mužem v kněžské říze,
český student.
A když budili se národové,
padající pouta řinčela
a též u nás jitro svitlo nové:
poděbradku vtlačil do čela,
po všech ulicích měst českých matky
stavět jal se barikády prvé,
pro nejdražší všeho lidstva statky
nelenoval nacediti krve
český student.
Bděte! Bděte! Otravná teď hesla
o našeho studenta se rvou,
v tmavý hrob už mnohá srdce klesla
cizáckou tou děsnou otravou.
Nad osudem naším chtěl jsem zplakat,
v útěchu však stesk se náhle mění:
kdo se takým cizáctvím dá zlákat,
ne, to není – stokrát ne! to není
český student.