Hoj, už sever neburácí,
dýchá teplý jih;
což tím jeho dechem ztrácí
z údolí se sníh!
Matičko přírodo, vzbuď se nám, vzbuď!
Což se ti předtuchou neplní hruď?
Než se kdo naděje,
skřivánek zapěje,
po nivách, po lese
jásot se roznese
a ta louka hned
bude plna květů,
že si výskne ret:
Jaro! – krásné jaro je tu!
Jen v tom českém světě stálá
zima jest a mráz,
nikdy slunko nezasálá,
nezahřeje nás.
Milený národe, neklesej jen,
jasný i Tobě se rozbřeskne den!
Neztrácej naděje!
Slunko se usměje
na zem i na naši,
chmury z ní zaplaší,
zažene z ní led
do neznámých světů,
i náš výskne ret:
Jaro! – české jaro je tu!