„Pojďte, děti, u trati tak hezky,
počkáme si tam dnes na tatínka!“
V náruč vzala dcerku – nemluvňátko,
za ruku pak tříletého synka.
Jsou již u trati. Teď zvoní signál, –
teď už v dálce tam se obzor kalí, –
slyšet hukot – „Už přijede táta!“
do dlaní si tleská klouček malý.
Nákladní vlak pomalu se blíží,
těžce supá – a již vedle bouří.
„Vidíš, táta!“ – Vyjevené děcko
třese hlavičkou a očka mhouří.
S brzdy vysoké jim rukou kyne
brzdič výjevem tím překvapený;
nejraděj by skočil k nim a zlíbal
rtíky dětí svých i mladé ženy.
Ještě z dálky posílá jim pozdrav,
nahýbá se s vozu – – „Rány boží!“
Výkřik hrůzy náhle projel vzduchem,
žena s dítětem se kácí v hloží.
Viděla jen, kterak muž se její
zapotácel a jak s vozu letí – – –
Ve chvíli tu ovdověla žena,
osiřely ubohé dvě děti.
Vdova šílená teď k oné trati
chodí denně, za deště i hromu,
na brzdiče volá, usmívá se,
a když zmizí vlak, jde s pláčem domů.