Stál o strom podepřen, zbraň vedle sebe
a snivé zraky upíraje v nebe,
jež vršky stromů prosvítalo málo
a hvězdičkami mrkat naň se zdálo.
Duch jeho krásou tiché noci zpitý
se brzy plnil vznešenými city,
jež ponenáhlu, básníků jak právem,
slov lepým jal se odívati hávem.
Tak v dumách stál a nevěděl, že z houští
srn statný sotva oči s něho spouští,
až rána, jež teď padla blízko kdesi,
snů pavučinu roznesla mu v lesy.
A druhý den jej okres celý zlobil,
že před nosem mu pytlák srnce dobil;
však básník více, nežli této škody,
své želel vzletné, rozstřílené ódy.