Pod střechou rodného domu
za vsí tam u topolů
vzpomíná matka. V tu hlavu
vdech’ život glorii bolu.
A tady – – Mlhy a slunce
na pastvách fidelních prasat.
A měsíc nepřestal lživé
penízky lítosti střásat.
Není, kam zabořit hlavu,
není, kde zaplakat tiše.
Rovina, pastvina, úhor.
A tam ty stříbrné výše!
Mezi nás položil život
sen dálek a ženu.
Má smutná matko! Chci sílu
bez vzpomínek, žalu a stenu.
A napasené stádo se pere
a lhostejně ve špíně míjí –
syn ztracený nade vším hvízdá
zatrpklou elegii.