Nad přátelstvími, nad láskami
břečťany temné hrobkami se klenou,
až přijde večer a jsme sami.
K dalekým hrobům vzpomínky se ženou
z prochladlé jizby zavátými poli,
však srdce mlčí, srdce bolí.
Samota zná jen jednu melodii,
jediná píseň osiřele padá
v šum větrů, které v okna bijí.
Tvé jaro? Léto? Zkřehlá snět
na okno ťuká, plachá snítka mladá.
A ty ji poceluješ v odpověď.