Mlýn rodný v lesích nerozehraje
už zelená kola,
bystřina marně houkne do kraje,
že jaro volá,
a vzpomínka a žal jen v mlze dne
pod cizím nebem k tobě usedne.
Spí v bílých parách fjord. A pohoří
hrou ledovců svítí.
Vzduch, moře, země tiše hovoří,
co mohlo býti,
co mohlo kvést a v slunci k činům zrát.
Leč osud kynul, člověk pad’.
A jako matka k děcku chorému
se nachýlí k tobě
a mluvit bude jeseň: Dobrému,
má dcero v hrobě,
a kráse žila duše tvá i sen.
Šla láska s tebou. Vroucný byl tvůj den.
Ty dítě jara, dítě jeseni
a hloubek a výší,
buď s bohem! Sosny, trávy, kamení
tvým dechem dýší
a vlas tvůj hnědý jako útlý mech
v plamenech slunce žije, něha něh.
Ten, v jehož cestu pad’ tvůj světlý stín,
dnes našel tvé stopy
pod písčinami dnů. Než do hlubin
čas jméno ztopí,
na hrob tvůj, KAJO, verše smuteční
třesavou rukou píše. Měkce sni.