Ve vzduchu chvěl se sametový třpyt
a po zemi hra stínů
a my zasedli zlaté víno pít
u otců kapucínů.
Den hříšně kvet’ a smál se askesi
až ve klášterní ticho
a páter Němec vzdychal: ,Poesie!‘,
šňupal a hladil břicho.
Řím, Wicklef, Hus a přísní papeži
ustoupli brzo vínu.
Nu, na morálce málo záleží
u otců kapucínů.
A páter Wolfgang šeptal o ženách
famosní historie.
Já ovšem cítil v tváři horký nach,
což oficielní je.
Můj vlasatý druh reformoval svět
(hrál dynamit v tom roli)
a kácel trůny. Páter Wolfgang bled’:
,Svět potřebuje soli.‘
Den hříšně kvet’ a mně táh’ hlavou sen:
Ty, zmlklá, sedíš u mne,
paprsek slunce padá roztříštěn
na tvoje čelo dumné
a světelná hra, kterou vzplál tvůj vlas,
dostačí, drahá, zcela,
by pokrytecká ctnost a asketický mráz
i tato krčma-cela
poznaly pyšnou slávu života
a blaho slunných výší.
Ty vzdálená, než sen můj ztroskotá,
buď zdráva! Ještě číši!