Prázdno je v kavárně. Půlnoc.
Plyn stažený ztlumeně zpívá.
Ospalý gentleman kleje
nad hloupým žurnálem dnešním
a časem se pokradmu dívá
na moje děvče.
Má Růža vesele žvatlá
a směje se dekadentům
a verše jich paroduje
posměšným slovem i gestem,
až gentleman seriosní
uražen vstává.
Jsme sami. Sklepníci dřímou.
Jsme sami, sami vždy budem’,
sami v své radosti, bolu.
Bez boha, bez víry v život,
bez velké víry druh v druha
jdem’ spolu přece.
Život svůj žijeme bouřně,
bez počtů, bez úvah pijem’
plamenné víno okamžiků.
Umíme smát se a zpívat,
život nás naučil pláči
hořkému ve dvou. –
Viď, půjdeme do ulic spících,
kde ticho koberce klade
pod naše kroky. Nuž, pojďme!
Noc zimní, sklenutá k výším,
dá nový akcent nám v duše,
chladný a silný.
Tak půjdem’: vždy ruku v ruce.
Tak půjdem’: chladní a silní.
Nemáme víry, leč víme,
že musíme spolu. Vždy spolu.
Vztek světa se odrážet bude
o krunýř dvojí.