V ponurý večer planou svítilny
třesavou rozteklou hrou.
Ty’s hovorná dnes, a já nesdílný.
Pochyby s vírou se prou.
Poslední bouře v dálce usíná,
zakrouží sežloutlý list.
A přichází i naše hodina.
Jsi jista? Jsem já si jist?
Sblížením plachým vteřin míjivých
koho jsme ranili, víš?
Jak tryskla krví do mlh šedivých
ta srdce puklého číš!
Ovlhlá mříže hrobu vzpíná sem
po tobě náručí chlad.
(Ty shaslé oči temným pod vlasem
znaly tak horoucně plát.)
– Dej mír a pokoj mrtvým, podzime,
nám živým naději dej
a snu, jejž na dně duše nosíme,
do jara dozráti přej.