Ty prosté věci všedních tichých dní
už srostly se mnou: křivá pěšina
a živý plot a potok, nebe proměnlivé
a stromy podle vody.
Mé kroky často měsíc provázel
v zrcadle vody, často v spleti křů
pták uštěpačný smál se smutkům samotáře
i těch, kdož nešli sami.
Tam čtyři roky matky chodily
i sestry, milenky, však truchlivě,
jak po cestě se chodí, která neomylně
jde k márnici a k hrobům.
Mé srdce bylo s nimi. Mlčelo.
Dnes potkávám je, úsměv tesklivý
jim tváří mihne se a jarní naděj v očích
a smíření a pevnost.
Ty prosté věci všedních tichých dní
už srostly se mnou. Křivá pěšina
jak zázrakem se odvrátila od hřbitova
do polí, v život, k lásce.