TULÁCI.

Jdou světem, polní lilie, s nevinnou duší apoštolů. Žne každý, třeba nesije, k plnému časem sednou stolu,

a dobrá Marta s Marií sklenici vína nalijí, a v bohu radují se spolu. Zem’ pro jich zraky obléká

převonné měkké roucho z jara, zem’ něžně uspí člověka, když z vody měsíc vstal a pára. Na březích povídavých řek,

v poduškách pružných vojtěšek zpěv tichý probouzí vlast stará. V něm šumí mládím Vltava, zasněně plynou vlny Rýna,

v něm pláče bolest dumavá a tesknota, jež neusíná: „Ó řekni, zda jsi místo znal, kde ruský mužík nestrádal?“

Noc mlčí jen, noc pohostinná. Jdou létem, pocelují klas a ušlápnouti květ se chrání a drahý sen svůj snují zas

o říši míru, požehnání. Míjejí města, která žhnou do nocí září světelnou, milenci lesů, luk a strání.

Kvas prudký jiným v duši pad’ a roste, bují, kypí v hrudi, jich oku dává pomstou plát a v slovech bodá, pálí, studí.

Bronzové hlavy zhrdly snem, idylou v domku počestném, a horečka zlá k činu pudí. Tvůj hlad, ó země, žije v nich,

tvůj svatý hlad je inspiruje. Po metropolích nádherných syn člověka se potuluje, chor, otrhán a vysílen.

Svět bohatých v průvodu žen a v lesku šperků promenuje. Tvůj hlad, ó země, vykvete v jedinou krátkou rudou sloku,

nůž zablýskne se z písně té, či třeskne výstřel. Tisíc roků, na východ, západ, sever, jih, hlad chudých s hladem bohatých

zápasí o svět v každém kroku. Od pólu k pólu zemi spial ohromný řetěz trpělivý. Milion mrtvých o něm tkal,

milion nový tká jej živý ze zkrvácených bosých stop, a ty jsou vyšlapány v hrob víry a naděje, ty bože spravedlivý.